Mladá dívka jde stichlou ,potemnělou ulicí.

Této ulici se raději každý rozumný člověk vyhne.

Dívka však nevnímá.

Nevnímá nic kolem sebe.

Ani čas ,lidi ,které míjí ,pohledy ,které na ní upírají.

Jde sama se slzami v očích a nostalgickým úsměvem na rtech.

Jde a nevnímá.

Vzpomíná na dobu ,kdy se poprvé viděli.

Na první slova ,která si řekli.

Na první úsměv ,který jí věnoval.

První schůzku.

Na první polibek.

Na to ,kdy jí poprvé řekl ty dvě krásná slova - Miluji tě.

A teď.

Je to pryč.

Zůstala tu sama.

Už nikdy neucítí ty hebké rty ,které se tiskly na ty její.

Už nikdy neucítí tu vůni.

Nikdy neuslyší jeho hlas jak jí šeptá ta slova - Miluji tě.

Už nikdy víc ho neuvidí.

Je to sotva hodina co jí doktor řekl ,že její láska ,její život ,právě teď zemřel.

V tu chvíli jako by její srdce přestalo bít.

Připadá jí to jako věčnost.

Jde a nevnímá nic.

Jen jeho hlas ,který slyší z dálky šeptat ta slova - Miluji tě.